Jakub Sýkora: Baví mě nabourávat a porušovat systém

Jaké byly vaše začátky? Máte vystudovanou střední grafickou školu v Hellichovce, Akademii a absolvoval jste stáž ve Finsku.
Já jsem to měl jiné než většina malířů, protože jsem původně dělal hlavně grafický design. K umění jsem se dostal až na akádě. Původně jsem se hlásil na UMPRUM na grafický design a typografii a dvakrát mi to nevyšlo, tak jsem zkusil nová média na AVU. Tam jsem první 2 roky studoval v ateliéru nových médií u Veroniky Bromové a věnoval jsem se fotce, různým animacím a počítačové grafice. Pak jsem začal trochu malovat, ale vlastně jsem to neuměl. Protože jsem měl nějaké kamarády v ateliéru malby u Sopka, tak jsem si řekl, že by to mohla být docela dobrá výzva a šel tam na stáž. Nějak mi nevyhovovalo, že výstupy počítačové grafiky a digitální fotky jsou pro mě příliš neosobní, robotické. Chtěl jsem, aby věci, které vytvářím, byly více objektem, aby to bylo něco, na co si člověk může sáhnout, aby to bylo nějak unikátního. Na obraze je důležitá i jeho váha, bytelnost, nemám rád ty lehké, beru obraz prostě jako trojrozměrný objekt.

U Sopka jsem začal od nuly. Samozřejmě jsem za sebou měl nějaké kurzy figury a kreslení, nicméně jsem byl v malování pořád začátečník a myslím, že je vidět,  jak mě ovlivnil grafický design. Asi nikdy nebudu malíř typu Tomáše Němce, přestože mám jeho obrazy rád, nedělám totiž „klasickou malbu“, já obrazy nejdřív vymýšlím. Jsou postavené na nějakém výtvarném nápadu,  barevném akordu - je to hledání tvarů a harmonie.

Mně osobně připadá, že si s divákem hrajete. Ve vašich dílech je patrný moment překvapení…
Asi bych to nenazval tak, že si hraju s divákem, já si spíš hraju s obrazem samotným a nechám interpretaci na každém, kdo se na obraz dívá. Samozřejmě bych byl nejradši, kdyby moji představu divák chápal úplně stejně jako já, ale to je v abstraktních obrazech, jako jsou ty moje, naprosto nemožné. Třeba tento obraz hejno ptáků je postaven primárně na kontrastu studené a teplé barvy a na struktuře a mřížce. Každá barva evokuje nějakou představu nebo pocit: žlutá slunce, červená třeba agresi. Systém struktury schválně nabourávám, poruším ho a vznikne zase další úroveň obrazu. Podobně jako v přírodě. Nějaké buňky se pravidelně rozrůstají, krystaly mají danou strukturu. A ve chvíli, kdy se něco poruší, příroda to ponechá a navazuje na to, a tak se vytvoří nerovnoměrné struktury. S tím si teď hraju.

hejno ptaku-bird flock, 135x135 cm, akryl na platne-acrylic on canvas,2016-jakub-sýkora-czech-art-placeHejno ptáků (2016)
Zdroj obrázku: archiv Jakuba Sýkory

Co vás inspiruje?
Já bych řekl, že inspiraci nacházím všude, snažím se to neomezovat, vlastně si myslím, že jedna z nejdůležitějších věcí pro umělce je být za každých okolností pozorný. Třeba když se podívám tady na chodník, vidím k sobě sletované tři kusy asfaltu a mezi nimi tráva, k tomu navazuje chodník a dlažební kostky, které mají už nějakou strukturu. Ve všem se dá najít něco zajímavého, pravidelnost i nepravidelnost, která to osvěží. Myslím si, že je důležité si všímat detailu, učit se stále vidět nově.

rozhrani plotu-fence interface,145x90 cm, akryl na platne-acrylic on canvas, 2016-jakub-sýkora-czech-art-placeRozhraní plotu (2016)
Zdroj obrázku: archiv Jakuba Sýkory

Třeba obraz Vstup je inspirovaný momentem, kdy se zhasne v kině a vidíte jen světlo nouzového východu. To je ta hra, o které jsme mluvili - VSTUP a zároveň EXIT. Moment, kdy najednou v prostoru nevidíte opravdu nic, jen ten nápis EXIT - to mě fascinuje.

Která díla jsou vaše nejoblíbenější?
K většině svých obrazů mám nějaký vztah. Z poslední doby mám docela rád Lesní tagy, což je obraz, kde jsem se snažil jednu vizualitu přepsat do vizuality jiné, ale bez konkrétního jazyka.

Uvedu příklad na konkrétním obraze: Radiátor ve křoví. Zkusil jsem si dát úkol namalovat topení vyhozené v lese takovým způsobem, aby tam z  reality nic nezůstalo, jen ta podstata. Aby to vypadalo jako něco úplně jiného, ale aby z toho divák cítil, jak je to postavené. Je tam struktura systému, vysledovatelná určitá pravidelnost kterou žebroví má, ale nechtěl jsem aby byla stejná. Struktura hnědé barvy zase evokuje dřevo – křoví. Jak by to třeba namaloval někdo, kdo radiátor nikdy neviděl. Po pár dnech by si pamatoval už jenom to, že tam bylo něco pravidelného, nějaké trubky, že kolem byla možná hnědá barva se strukturou – možná něco podobného jako spadané listí.

Stejně tak jsem to zkoušel s tagy, které všichni známe z města. Mísí se tam nějaká špína z ulice, nápisy jsem narovnal do nějaké jiné mřížky.

tagy-tags, 90x85 cm, akryl na platne-acrylic on canvas, 2016-jakub-sýkora-czech-art-placeTagy (2016)
Zdroj obrázku: archiv Jakuba Sýkory

Lesnický tag vychází z představy nějakého gangu myslivců, kteří dělají vlastní tag. Mě baví, když se na to někdo podívá, příběh sice nezná, ale vidí nějaký systém nebo motiv. Nemusí chápat, proč je to takhle, ale  vytvoří si vlastní interpretaci.

lesni tagy-forest tags, 110x100 cm, akryl na platne.acrylic on canvas, 2016-jakub-sýkora-czech-art-placeLesní tagy (2016)
Zdroj obrázku: archiv Jakuba Sýkory

Jaká byla vaše předchozí tvorba – vždy jste tíhnul ke strukturám a texturám, nebo jsou ve vašem portfoliu i úplně jiné věci?
Výstavu na Vyšehradě Radiátor ve křoví považuju za první projekt, který je úplně odříznutý od tvorby, kterou jsem dělal na škole. Všechno má nějakou setrvačnost a mně trvalo nějakou dobu se zbavit vlivu - ať už profesora nebo i lidí, se kterými jsem studoval. Mám pocit, že už jsem se odříznul a dělám věci tak, jak chci. Na škole jsem se docela dost věnoval krajině, ale už v ní vidím zárodky určitých struktur, které dnes používám. Tehdy jsem o tom nevěděl, teď s tím už pracuju vědomě.

Vaše díla mají přesný řád - jste organizovaný i v soukromí?
Jsem velký bordelář, ale mám také sklony vytvářet i v nepořádku nějaký systém. Asi to u mne přichází v nějakých vlnách, obě zkušenosti jsou něčím důležité a skoro bych řekl, že pro umění má chaos větší význam než uspořádanost. Ta když tam chybí, tak to není takový průšvih, jako když tam chybí nějaký „bordel“, který tomu teprve dává náboj.

Mám zrovna období, kdy dělám obrazy takovým divočejším způsobem, ale právě organizovanost mi pomáhá dotáhnout věci do konce. Potřebuju řád - nepřestat chodit pravidelně do ateliéru. Zase na druhou stranu, když dělám věci systematickým způsobem, tak bez jisté dávky improvizace se z nich vytratí něco nového, odvážného, a začne to být nuda. Ale na způsob, že člověk chodí do ateliéru ožralý a něco tam naháže, nevěřím. Oba ty principy jsou potřebné, ale trvám na tom, že ten neorganizovaný, ten chaotický, je o něco důležitější.

Co na vaši tvorbu říká rodina a okolí? Přemýšlel jste někdy, že byste opustit sféru umění a vydal se jiným směrem?
V současné době dělám i grafický design, pomáhá mi udržet nějaký pravidelný režim.

A co na to říká moje rodina? Teď jsem měl docela zajímavou zkušenost. Moji mámu výtvarné umění vždycky zajímalo, sama ho chtěla dělat, i když máme třeba odlišné názory na to, co se nám líbí, zájem je společný.  Ale můj táta umění nerozumí. To neznamená, že by ho to nezajímalo, ale přistupuje k tomu takovým laickým, nezaujatým pohledem.

Čím více maluji abstraktní věci, tak je táta bezradnější. Docela to je pro mě dobrá výzva, jak mu to zkusit přiblížit. Ve chvíli, kdy člověk musí své věci vysvětlovat, je donucený formulovat. Vlastně z toho pro mě osobně vznikl rozhovor, kdy jsem se snažil vysvětlit, jak abstrakce funguje.

Že je to často práce s archetypálními věcmi, že barva vždycky něco evokuje, že obraz jednoduše řečeno působí buďto klidně, nebo negativně, ponuře, vesele... Takže s oběma rodiči to mám absolutně odlišné a v obou případech je to dobré: Nutí mě to věci doříkávat, formulovat je, a tím pádem si je i více uvědomovat.

Už jste maloval i obraz vysloveně na zakázku?
Zatím ne. Záleželo by, jak moc by zadání bylo otevřené. Zakázka indikuje to, že zadavatel má potřebu mít nad výsledkem určitou kontrolu. Moc si nedovedu představit, jak by to fungovalo. Teď mě něco takového čeká. Sám jsem zvědavý, jak to bude fungovat. Kdybych měl být někam tlačený, tak se asi nedohodneme. Určité omezení může ale i inspirovat. Asi víc to funguje třeba v architektuře, nebo když člověk dělá dílo do nějakého konkrétního prostoru.

Na čem pracujete nyní a co máte v plánu?
Cítím, že se teď něco trochu zlomilo. Září bylo docela hektické, neměl jsem asi rok žádnou výstavu a najednou se mi sešly tři. Tak nějak mám pocit, že se mi uzavřela určitá etapa a cítím potřebu obrazy nějak víc špinit, dělat je volnějším, improvizovanějším způsobem. Chtěl bych zkusit přesahy do jiných médií, nebo i do prostoru.

Jaký je váš proces tvorby, musí tam být nějaké momentální sepnutí, nebo nad obrazy dlouho přemýšlíte?
V posledních dvou až třech letech jsem obrazy dělal dost systematickým způsobem, poměrně jasně jsem věděl, jak budou vypadat. Takže jsem věděl, že tady potřebuji mít žlutou barvu v podkladu, tady přes to udělat nějakou vrstvu. Zároveň mne v průběhu vytváření obrazu něco překvapí a pak musím postupovat jinak, než byl původně záměr, ale to je vlastně osvěžující. Většinou obraz vzniká takto za pochodu, sám si řekne, co potřebuje. Někdy se mi při malování stane, že objevím třeba nějakou barevnou hramonii, ale v tom aktuálním obraze by nefungovala, schovám si ji pak pro další obraz. Takto vzniká většina mých obrazů, při malování samotném. Neumím si představit, že bych byl na procházce a tam mě napadl obraz.

Co vám kromě malby dělá radost?
Hudba. Já to často kloubím dohromady, že někdy se v ateliéru dostanu do malovacího rauše a pustím si nějaké elektro nebo minimalistické techno a přestane mě zajímat cokoliv jiného, než hudba a to co maluji. Potřebuji v tu chvíli jen dvě věci: Obraz, na kterém pracuji, a hudbu. Některé obrazy nazývám ambientní plochy - u toho poslouchám ambientní hudbu bez rytmu a maluju takové rozprostřené, nekonečné plochy, tyhle chvíle si opravdu užívám.

Jak vymýšlíte pro své obrazy názvy?
Název se dá vymyslet ex post, někdy je to naopak ten prvotní nápad - tagy byly jasné hned od začátku a vizualita se přizpůsobila myšlence. Během diplomky na škole jsem měl téma Finská Berounka. Vymyslel jsem kolem toho příběh. Že mě inspirovala událost, která se stala někdy v 60. letech v Československu, kdy povolili vycestovat vodákům do Finska na nějaký závod a většina z nich tam zůstala. Osídlili paneláky poblíž řeky a vlastně tam vytvořili malou českou trampskou komunitu, která byla zároveň infiltrovaná finskou kulturou. Tuhle fikci jsem předložil jako fakt na obhajobě, ale nikdo to stejně neprokouknul. Pak jsem si s tím tak dál hrál, obrazy jsem nazýval různými finskými názvy, vzniklými přeložením nesmyslů v překladači jako třeba Jyvä Akkuporakoneet (Obilí akuvrtačka) a tak podobně. Někdy dávám obrazům vymyšlené názvy, takže to třeba zní věrohodně, ale je to úplná blbost. Nebo si někdy hraju s jazykem, třeba název Pavulam, ten obraz mi totiž připomínal pavučinu a taky trochu hlavolam, z té zkloubeniny to už ale není zřejmé a je z toho spíš takový nesmysl.

permafrost, 105x145 cm, akryl na platne-acrylic on canvas, 2016-jakub-sýkora-czech-art-placePermafrost (2016)
Zdroj obrázku: archiv Jakuba Sýkory

Sledujete své kolegy, jejich výstavy a vernisáže?
Rád se dívám, jak věci vznikají. Chodím za kamarády do ateliéru podívat se, co dělají, mluvím s nimi o tom, jaké mají problémy, jakým způsobem to dělají, samozřejmně jim k tomu i něco říkám, ale stejně je to nakonec boj vždycky toho kdo to dělá, takže je pro mně důležité to spíš pozorovat a interpretovat si to. Na výstavy samozřejmě chodím také, nejvíce asi na vernisáže: například dlouho sleduju Matěje Lipavského – je výborný krajinář a je to člověk, který v zimě vyrazí v minus 20 stupních a maluje a to, že mu přitom umrznou všechny prsty, je podružná věc. A myslím si, že je to na těch obrazech skutečně vidět, že tu krajinu chápe nějak zevnitř.