Josef Achrer: Můj ateliér je alchymistická dílna

Czech-art-place-W6B1074-788x1024

Josef Achrer je představitel mladé generace českých umělců. Nebojí se experimentovat a vymýšlet nové možnosti vnímání malby. Aktuálně vystavuje díla z cyklu Data, při kterém si hraje s lidským vnímáním, ať už světelnými efekty, pokroucenými tvary, nebo skrytými významy odvrácených stran. K dosažení zajímavého efektu používá obyčejných věcí: plátno, denní světlo… Josef rád tvoří ve svém ateliéru v Praze, ale občas mu chybí lidská přítomnost, někdo, s kým by si mohl popovídat. Já si s příjemným Josefem povídala dlouho, o jeho začátcích, o cestování v USA během stáže v San Franciscu i o tom, jak jeho tvorbu přijali v Číně.

Jaké byly Vaše umělecké začátky? Byla to rodina nebo jiný podnět, který Vás přivedl k umělecké dráze?
Na uměleckou dráhu mne v podstatě přivedli mí rodiče, protože otec je malíř a matka měla pro umění vždy velké pochopení, vždy mne vedla ke kultuře a k umění. Jako dítě jsem se dostal do lidové umělecké školy k profesoru Josefu Dudkovi a potom jsem se dále rozvíjel díky střední škole a dalšímu studiu.

Čím Vás ovlivnilo studium na AVU nebo na UMPRUM?
Studium u Michaela Rittsteina na AVU mi dalo hodně. Až na výjimky v prvních 2 ročnících jsem od Michaela nedostával žádné ateliérové úkoly. Pokud mi už něco zadal, nijak mne to nenutilo měnit to, o čem jsem chtěl přemýšlet, nijak mi to nenabourávalo můj přirozený program, takže jsem si mohl svobodně tvořit. Když jsem potřeboval, tak byl Michael výborný rádce, ve chvíli, kdy člověk tápal nebo se dostal k nějaké otázce, tak on na ně neodpovídal, ale o to víc člověku otvíral myšlení k různým možnostem řešení.

Czech-art-place-Damaged-Information-No.-12-from-the-DATA-series-256-x-177-cm-mixed-media-canvas-2014-714x1024
Zdroj obrázku: archiv Josefa Achrera


Vždy se nějakým způsobem snažil vyrušovat, aby člověk netvořil v jedné nalezené formě nebo tématu, snažil se to znejasňovat, což si myslím, že je dobře, protože v době studiích na akademii musí být člověk otevřený všemu. Navíc je dobrý pedagog a také vás připravuje na to, že vaše startovní pozice je v České republice ve střední Evropě, což je ve světě umění velký handicap, pokud chcete být ve světě úspěšní. Také mne vždy učil, že mít nějaká velká očekávání není úplně dobré, naopak je dobré úplně pokorně skromně tvořit na tom, co člověka baví a zajímá, a být v té práci ponořený co nejhlouběji.

Během studia jste absolvoval stáž na Art Institute v San Franciscu. Vnímáte rozdíly mezi studiem umělecké vysoké školy v Čechách a v zahraničí?
Stáž na Art Institute v San Franciscu byla pro mne první zlomová věc. Moje první stáž se odehrála na UMPRUM na malbě u profesora Stanislava Diviše, kde bylo striktně dané ateliérové téma, takže stáž na Art Institute mi úplně nabourala to, co jsem doposud dělal, což jsem nejdřív chápal velmi negativně, ale potom, když jsem se s tím vyrovnal, tak jsem zjistil, že to bylo vlastně dobře.

Na stáži na Art Institutu jsem strávil 4 měsíce, díky čemuž jsem se v malbě rozstřelil po tematické a formální stránce, poprvé jsem našel nějaký svůj projev, namaloval jsem asi 25 poměrně velkých obrazů s tématem přírody a člověka, lidí na planetě Zemi. Tyto obrazy jsou rituální, jakoby artefakty kmene pohybujícího se na planetě Zemi, kmene, který věří v různé duchovní a nadpřirozené síly.

Co se týče školy v San Franciscu jako takové, ten systém je úplně jiný než ten náš, bylo zajímavé ve stručnosti vidět, v čem se studium liší a v čem jsou pozitiva oproti velmi volnému studiu na Akademii výtvarných umění v Praze. V San Franciscu studium probíhalo pod vedením 2 profesorů, profesora malby Dui Crumplera a profesora Roberta de Fazio, což je umělec pohybující se v polemice s kýčem – pro Spojené státy velké téma. Oba dva mi velmi pomohli, byli to bystří umělci a myslím si, že i dobří pedagogové.

Další zásadní věcí na stáži v USA bylo cestování, projel jsem velký kus Mexika, Spojených států, měl jsem možnost navštívit muzea, galerie a vidět krásný kus přírody.

Jaký je Váš umělecký posun? Dá se říct, že od tématu lidí jste se dostal k abstrakci?
Ano, to téma tam je vlastně pořád, i když teď pracuju s daty a RGB, ale nějakým způsobem to ty věci pořád ctí, jsou podřízené principy RGB, protože je to udělané pro náš zrak, pořád je to podřízené nějakými přírodními zákony. Ten pohyb, ta cesta lidí na planetě Zemi je konstantní téma po celou dobu. Mám pocit, že jsem vždycky maloval abstraktní témata, akorát teď je to méně jasné. Nyní je to o datech, informacích, o naší současné realitě. K tomuto tématu jsem se dostal přes krajinu a přes snímky zemského povrchu.

Czech-art-place-Damaged-Information-No.-5-from-the-DATA-series-210-x-260-cm-mixed-media-canvas-2013-1024x827Zdroj obrázku: archiv Josefa Achrera

Jak byste popsal svůj styl?
Jako výzkum vlastností, barev reagujících na světlo, výzkum toho, co lidské oko může zachytit. Ve velmi abstraktní rovině, radikálně abstraktní.

Jak Vás ovlivnil Váš dvouměsíční pobyt v Pekingu? Čím pro Vás Čína byla inspirací pro Váš cyklus Data?
Na cyklu Data jsem začal pracovat v Pekingu, v Číně, kde jsem byl 2,5 měsíce na pozvání galeristy Zdeňka Sklenáře. Celá cesta a pobyt v Číně, s úžasným zázemím velkého ateliéru, pro mne dost znamenala v posunu v tématu, ne tak ve formě, jako spíš v látce. Když člověk navštíví čínské metropole, tak zjistí, že my tady žijeme trošku ve skanzenu a v takovém romantizujícím modelu života, v poklidu, kdežto tam je to divokej východ, centra jsou nabitý elektronikou, příval informací pro oči je tam vražedný, svým způsobem je to úžasný. Když tam člověk pobývá delší dobu, tak si všímá, jak se tam žije, hlavně to bere člověku klid. Měl jsem z toho pocit, že největší roli v tom hrají displeje, telefony, iPady, obrovský světelný reklamy v tunelech metra, všude, kam se člověk podívá, všude je reklama na něco, nějakým způsobem vás pořád něco masíruje. Navíc, co je zajímavé, čínská politická situace je taková, že jsou mistry vytváření z dat těch správných informací pro společnost, je totiž velký rozdíl mezi informací a daty. Oni s nimi pracují tak, že společnost informují tak, jak potřebují, přes internet a nová média se dá velmi jednoduše pracovat s názorem společnosti, obětí toho jsme i my. To se děje asi skoro všude na světě, akorát tam to na člověka dýchne plnou silou.

Czech-art-place-RGB3D-surface-No.-2-view-A-from-DATA-series-2245-x-228-x-20-cm-mixed-media-canvas-wood-20151-683x1024
Zdroj obrázku: archiv Josefa Achrera

Až do 30. srpna jsme mohli navštívit v Galerii Václava Špály výstavu skupiny OBR, jejíž jste členem. Na výstavě prezentujete tvorbu z cyklu Data, kdy se zabýváte myšlenkou zahlcení informacemi a permanentního klamu. Můžete nám o tomto tématu říci více?
Vystavil jsem tam práce z cyklu Data, z jiného cyklu teď ani práce nevznikají, protože teď intenzivně pracuji na tomto tématu, jak v obrazech, tak v objektech. Výstava jako taková pro nás pro všechny 4 členy skupiny znamená ukončení určité kapitoly, která pro nás pro všechny, alespoň dle mého názoru, byla dosti klíčová v etablování se na český scéně. To byly taky důvody pro založení naší skupiny v roce 2007, tehdy evidentně jasně marketingové. Jsme kamarádi, ale nikdy nás nespojovala vyšší idea na poli umění. Spojovalo nás to, že malujeme obrazy, protože se tak skupina jmenuje OBR – zkratka pro obraz a protože obraz je veliký, to je další důvod proč název OBR jako obrovský. Tyto důvody si myslím, že jsou po 6 letech splněny a tato výstava se nabízela, a tak jsme si řekli dobře, bylo by výborný to nenechat to vyšumět jen tak do ztracena. Na Národní třídě jsme skupinu v galerii Louvre zakládali, tak o pár metrů dál v Galerii Václava Špály na Národní třídě ji ukončíme, má to pro nás takovou pěknou symboliku.

Czech-art-place-Josef-Achrer2
Autor obrázku: Jarmila Kacerlová, výstava skupiny Obr v Galerii Václava Špály

Přemýšlel jste někdy, že budete tvořit společně s dalším umělcem?
Jsou věci, které dělám rád dohromady, ale malování je pro mne dneska už natolik vážná individuální věc, že se mi hrozně těžko tvoří s někým společně, když to mám brát nějak vážně. Malba s druhým člověkem vyžaduje si ty věci úplně v klidu předem projít, naplánovat, navíc já nedělám spontánní – expresivní věci, ty věci vyžadují čas, nějaký čas ve schnutí, je to dlouhodobý proces vrstvení, tímhle způsobem práce se dá komplikovaně malovat s někým dalším. Už jsem byl vyzývaný k činnostem s nějakými autory, tenkrát šlo například o Petra Pastrňáka, ale my jsme to nakonec zařízli i z jiných důvodů. Vlastně jsme o tom spolu mluvili a já jsem to měl v hlavě, on vlastně je v tom docela dobrej, je taky docela zručnej, dokáže malovat velmi rychle, intuitivně, což já ne, takže on se toho nebál tolik jako já, on navíc už maloval s x malíři. Když jsme se o tom spolu bavili, tak Petr Pastrňák říkal: Josefe, to se do toho vůbec nenuť, to nemá vůbec cenu, prostě maluješ určitým způsobem.

Takže si rád promýšlíte dopředu, co budete tvořit?
Ano, já mám víceméně ten ateliér jako takovou alchymistickou dílnu a snažím se si všímat věcí, který člověk nepředpokládá, a ty nějakým způsobem zopakovat a zachytit a zjistit, proč vznikají, potom se snažím učit se věcí, který vznikají z náhody, ty se potom snažím ovládat, to je pro mne při tom mém výzkumu – experimentu – hodně velký hnací motor.

Jak kombinujete barvy? Podle intuice, máte vizi, nebo si je losujete jako Váš kolega?
Ne, já si barvy nelosuju, vybírám je intuitivně, ale v poslední době tím, že pracuju na tématu RGB, tak mám barvy dané. Což je na jednu stranu příjemné, člověku to vyřeší nějaký tápání nebo losování, ale jsou věci – momentálně pracuji na několika obrazech, který nejsou spojený s barevností RGB –, kde si užívám zase naopak intuici toho, že člověk maluje barvami, který jsou mu prostě příjemný a jednoduše řečeno si myslí, že budou dobře vypadat. Snažím se odpočívat od tohoto radikálnějšího přístupu i nějakým víc malířským.

Malujete akrylem, nebo jinými?
Akrylem, emailem, sprejem, olejem málo, také fixami, různými laky, používám všechny možné techniky.

Jak na Vaši tvorbu pohlíželi Číňané?
Myslím si, že můžu s jistotou říct, že se Číňanům se moje tvorba opravdu líbila. Když jsem tam přijel, tak jsem měl vytištěný malý katalog, který jsem si dělal sám, který jsem ukazoval nebo různě rozdával, a asi dvakrát se mi stalo, což je úžasný, že se jim natolik líbily některý propíjený krajiny speciálně v  černobílý verzi, že se vyptávali, jak to dělám, a chválili mne, jak jsou úžasné. Člověk není na pochvaly zvyklý, protože tady se moc nechválíme, což je ale na jednu stranu dobře – my se třeba pochválíme navzájem nebo se člověk pochválí sám, když už je nejhůř, ale takové to plácání se po rameni nebo neustálé se chválení nikdy nevede k ničemu dobrému. Jak je z toho člověk najednou překvapený, že vám někdo tu práci otevřeně chválí a potom další a další, tak to člověka úplně osvěží. Až jsem těm Číňanům začal říkat, jak to vlastně dělám, protože oni na to nebyli schopni přijít, jakým principem je to vytvářený a potom Vám Číňan řekne, tak to je výborný, tak to budu od zítřka malovat taky.

V tu chvíli, když vám tohle řeknou Číňani, tak si pomyslíte, to je blbý, protože jestli se do toho pustí oni, tak za půl roku toho budou mít tolik. Ale nevím, zatím se tak nestalo, asi člověk nemusí mít úplně strach. Jim se zdály zajímavý ty propíjený krajiny v černobílý verzi, ty jim byly blízký, asi jim evokují asijskou malbu. Ale potom abstraktní věci, geometrický a objektový, ty jsou pro ně dost šokující, protože Číňani jsou pořád strašně klasický, v tom mají dost velký handicap oproti západu – naší kultuře. Jsou pořád konzervativní, úspěch tam má dekorativní a figurativní tvorba. Řekl bych, že současná čínská tvorba je někde na úrovni 60. – 70. let té evropské. Pro ně je stále spousta věcí z naší kultury šokující.

Samozřejmě ty naše věci hrozně chtěj, taky je kupují, ale musí být strašně drahý a slavný, to potom si je koupí rádi, ale to je jenom z toho důvodu, že si tu kulturu chtěj koupit a peníze neřeší, protože jich mají dost. Ale jinak, co se týče mladých a nových autorů jako jsem já, tak se na to rádi podívají, pochválí, zajímají se, ale tím to končí, protože ještě k tomu nemají vybudovaný vztah. Oni jsou taky dost velcí nacionalisti, takže cokoli není úplně čínského, tak s tím jsou opatrní, a aby to třeba začali kupovat, tak je to běh na dlouhou trať.

Nicméně v tom mi hodně pomáhá pan Sklenář, který v Číně už 15–20 let velmi aktivně operuje, teď tam domlouvá několik výstav, už tam proběhly dvě a teď tam domlouvá několik dalších důležitých. Navíc galerie Zdeňka Sklenáře vydala přeloženou knihu pro místní trh v čínštině. Za 3–5 let se uvidí, jestli to bude mít smysl, teď se nedá soudit, dá se říct, že je vše trochu na začátku.

Czech-art-place-Josef-Achrer-Landscape-Nr.40-1024x535Zdroj obrázku: archiv Josefa Achrera

Jak se cítíte, když tvoříte, jste spokojený se svou tvorbou, nebo do díla chcete zpětně zasahovat a dílo se vyvíjí určitou dobu?
To je různé. Jsou věci, které má člověk v hlavě, a ty skutečně vyjdou tak, jak si je představoval, ale u mne je těchto variant míň. Většinou mám představu, která se během práce přizpůsobuje daný situaci, takže se snažím si ty věci nějak různě skicovat a připravovat, ale v podstatě to většinou nedopadne tak, jak jsem zamýšlel.

Na čem pracujete nyní?
Nyní již 2 roky pracuji na cyklu Data. Tento cyklus začal tím, že jsem stále pracoval s propíjením barev přes plátno a nějakým způsobem s poškozenými informacemi, kde docházelo k rozřezání námětu do takových pruhů.
A dál jak jsem se snažil si ty věci nějakým zjednodušovat a vyjasňovat, tak jsem přišel na to, že jsem udělal plochu, kterou jsem chápal jako obrazovku plnou bodů. Na každém displeji je RGB mřížka, tak tu pro mne znamená ta mřížka té tkaniny, toho plátna, skrz který můžu mezi stehy tkaniny protlačit tisíce a miliony bodů. A potom jsem vlastně zjistil, že si musím vytvořit nějakou jednotku, 1 pixel, vyrobil jsem několik obrazů a začal jsem s  RGB pracovat principem světla, ne propíjení plátna barvou, ale propíjení pouze světlem, kde jsem nastavoval různý kolmice černého plátna k pomalovaným plochám, takže člověk jako divák, když kolem té věci obcházel, nějakým způsobem viděl skrz černý plátno tu barvu a víc a víc jsem se blížil k tomu principu opravdového displeje, tím, že jsem pracoval se světlem. Až to došlo k tomu, že jsem zkusil ty věci udělat tak, že už tam není nic propíjeného a žádná barva skrz, ale ty barvy jsou normálně transparentní, z líce je ten obraz dejme tomu bílej a z rubu modrej, a je tak pokroucenej, že tam vlastně vzniká nějakej meziprostor mezi plátnem a stěnou a vytváří to nějaký světelný efekt v okolí toho obrazu na bílý stěně. Což má pro mne mnoho různých obsahových rovin.

Czech-art-place-W6B0021-683x1024
Zdroj obrázku: archiv Josefa Achrera

Popište prosím 1 své dílo, konkrétně dílo RGB3D plochu č. 2 z cyklu Data (2015)
Ta přední strana plátna je nedůležitá, je bílá jako okolní bílá zeď a to, jak je plocha lámaná a nedrží na zdi, vyvolává nervozitu. Přední strana není podstatná, podstatná je ta zadní strana, která vytváří 3 barvy světla.
Je to jedna z věcí, na kterých ten princip už výborně funguje, protože se tam toho světla dostává hodně a to světlo na té scéně je výraznější než ta samotná věc hmotná – ta nehmotná stránka věci je výraznější než ten pevný tvar sám, čehož je u malířství velmi těžké dosáhnout, tam vždycky jde o materiál obrazu. Co tam je ještě pro mne hrozně důležitý, je práce s klasickými malířskými materiály jako je plátno, dřevo, rám, barva na plátně, a tím zpracovávat téma pixelů a displejů RGB, velmi technologicky sofistikovaných věcí. Zajímavá je diverzita mezi těmito 2 věcmi. Člověk dosahuje iluze efektu, něčeho nevídaného, ale je to pořád dosažené klasickými, 200 let starými technologiemi.

Czech-art-place-Josef-Achrer-RGB-cyklus-DataAutor obrázku: Jarmila Kacerlová, výstava skupiny Obr v Galerii Václava Špály

Máte kromě umění čas ještě na jiné aktivity?
Nyní mi čas naplňuje hlavně moje rodina, mám 3 děti, což je velký žrout času, na druhou stranu ne zas až tak velký, protože mám výbornou ženu, která se o ně dobře stará. Pokud se týká aktivit, u kterých vyloženě odpočívám, tak to je sport. Hodně vesluju, veslování je podle mne nejlepší sport na světě. Jak to tak bývá, když člověk dělá nějaký sport a trochu mu jde, tak o tom sportu mluví takhle, tak ani já nejsem výjimka, veslování je úžasná věc. Je to sport v klidu a na vodě, konkrétně v Praze když jedete brzo ráno po Vltavě, tak to vidíte takové úžasné obrazy. K veslování přidávám běh, kolo a běžkařské lyžování. Sporty, které dělám, se musí odehrávat v přírodě, nemohl bych chodit do nějakého fitka. Když relaxuji, pořád vnímám okolí, pohyb v krajině je pro mne stále velkou inspirací.

Jaké jsou Vaše plány na nacházející týdny a do budoucna?
O víkendu jedu na 4 dny do Německa na dvě vernisáže a po schůzkách, potom koncem září jedu na 10 dní do Číny domlouvat výstavy a v listopadu bych měl mít výstavu ve Fait Galerii v Brně. Ve Fait Galerii budu vystavovat opět z cyklu Data, protože valná většina věcí ještě nebyla vystavena. Pokud mi to čas dovolí, tak bych pro tuto galerii rád připravil něco přímo na míru.

Autor: Jarmila Kacerlová
LinkedIn

Líbil se Vám rozhovor? Podpořte nás
Bankovní spojení: 1451980014/3030
Paypal