Pavliš: Snažím se z lidí dostat to nejlepší

Do příjemného a vkusně zařízeného Pavliš výtvarného centra, blízko metra Křižíkova se vstupuje přímo z ulice. Po vstupu na vás shlíží Pavliš umělecká díla, o kousek dál se nachází ateliérový prostor pro sebevyjádření každého, kdo o tvorbu projeví zájem, a místnost v zadní části ateliéru je vyhrazena pro koučink a osobní rozvoj pod taktovkou Pavliš manžela, pana Víta Šrámka, který pracuje jako certifikovaný kouč. Zde v příjemném a inspirativním prostředí vznikají zajímavá umělecká díla téměř každý den. Pavliš svým studentům neustále dokazuje, že k tomu, aby vznikla povedená umělecká díla stačí jen trocha trpělivosti a podpory, a že probudit v sobě umělce může opravdu každý.

czechartplace-selfíčko-50x70-pavlina-sramkova-olej-dry brush
Zdroj obrázku: archiv Pavliš

Váš životní příběh je zajímavý, Vy nejste studovaný umělec, jaké byly Vaše profesní začátky?
Ano, je to takový až neuvěřitelný příběh – vlastně ani já tomu někdy nemohu uvěřit. Tenhle ateliér a galerie v jednom je výsledek toho, co se stane, když člověk následuje svoje vnitřní puzení. Neanalyzuje to a nenechává se odradit od zažitého stereotypního myšlení. Nejsem studovaná malířka, ale přesto jsem cítila, že chci otevřít místo, kde budou lidi v klidu tvořit. Můj manžel mi pomohl si uvědomit, že život nemusí být jen o tom, jít z práce do práce a večer spát, možná sem tam ještě nějaké koníčky, ale že to může být i něco jiného. Tak jsem si vysnila místo, kam si budou lidé chodit odpočinout, tvořit, malovat a vyrábět. Samotnou mě malování hodně nabíjelo, proto jsem chtěla takové místo vytvořit i pro ostatní. Dnes už je v Praze podobných míst hodně, ale v době, kdy jsem nad tímto projektem uvažovala, tady podobných míst moc nebylo.

Úplně na začátku jsem ani žádné malířské kurzy vypsané neměla, byly zde kurzy zaměřené především na malování na tričkách a hrnečcích, plstění, nebo výroba šperků. Postupně se však začali objevovat zájemci o kurzy kreslení. Prvnímu zájemci jsem řekla, že ho můžu naučit to, co dělám já, a on souhlasil. Tak jsem vytáhla svůj jediný malířský stojan a najednou se začali objevovat i další zájemci. Následovala jsem tu vlnu, kdy za mnou přicházeli lidé se zájmem o kurzy malování, a říkala jsem, ano, naučím vás, co umím. Celé se to nakonec vyvinulo tak, že zde již přes šest let učím kresbu a malbu a všechny moje kurzy jsou úplně obsazené. Baví mě to a protože chodím do práce moc ráda, neberu to jako práci. Nedávno jsem četla jeden takový citát, že když člověk dělá to, co ho baví, tak už nepracuje ani minutu; k tomu mám hodně blízko. Také mě nabíjí přímo moji kursisté. Většinou sem přijdou s ne moc velkým výtvarným sebevědomím a během velmi krátké doby se v nich mísí hrdost, radost a nově nalezená hodnota sebe sama jakožto umělce. Je to i takový druh terapeutické práce.

Kdy jste začala malovat?
Maluji celý svůj život, ale měla jsem pauzy. Například během puberty, kdy má člověk jiné zájmy. Několikrát jsem se k malování oklikou vracela, až jsem se k malování vrátila nadobro.

Jaký máte při malování proces?
Maluji většinou ve fázích, na jeden zátah nemaluji skoro nikdy, hodně o svých dílech během tvorby přemýšlím. Promýšlím dopředu, co budu malovat: téma, kompozici, barevnost. Během malování sleduji, jestli výsledný dojem odpovídá tomu, jak chci, aby dílo na lidi působilo. Někdy je potřeba ještě něco upravit, ale to se mi naštěstí stává málokdy. Dělám si pauzy a průběžně se na obraz dívám, nechávám ho na sebe působit, hodně s ním v tu dobu žiju. Baví mě proces tvorby, nespěchám, nepotřebuji to mít hned hotové, ale spíš si s ním v tu chvíli užiji takový románek. Baví mě dát svoji energii do obrazu a také z něho energii čerpat, chvíli s ním pobýt, než ho namaluji. A pak, když ho domaluji, vystavím ho na místo, kde na něj hodně vidím a nechávám to doznít. Netvořím primárně pro ostatní, maluji hlavně pro sebe.

Co vás při malování inspiruje? Řeknete si dopředu, že namalujete obraz například na téma lásky?
Nejprve musím prožít nějakou silnou emoci a až potom, na základě té silné emoce cítím, že chci namalovat obraz na dané téma. Občas využiji jako námět i nějaký zajímavý rozhovor, nebo pocit.

czechartplace-prolnutí-v-objetí-80x80-pavlina-sramkova-akryl
Zdroj obrázku: archiv Pavliš

Podle obrazů máte hodně bohatý vnitřní život.
Myslím, že každý má svým způsobem bohatý vnitřní život a v tom je to hezké, že si můžeme vzájemně ty své vnitřní světy ukazovat a obohacovat se. Je to jako když zvete někoho k sobě domů, tak já takhle zvu ostatní k sobě do duše.

Čím vším se dá finální dílo ovlivnit, aby na diváka působilo tak, jak umělec chce?
Nad dílem můžete přemýšlet z mnoha úhlů. Důležité je téma, kompozice obrazu, barevnost. Je docela hodně možností, jak zpracovat obraz tak, aby to, co oslovuje malíře, oslovilo i ostatní. Člověk může zaznamenat svojí prvotní myšlenku, nebo si s ní naopak pohrát a hledat i jiné varianty a porovnávat, která nejlépe vystihuje jeho záměr.

Dozvědět se, co vše a jakým způsobem na pozorovatele působí, můžete i na mém Kurzu vlastní tvorby, kde pomáhám lidem uvědomit si jak tvorbu uchopit a že nemusí malovat pořád stejně, ale můžou v obraze následovat vědomé proměny.

K jakému uměleckému směru byste svoje díla přirovnala? Používáte ráda symboly?
Díky tomu, že můj manžel je kouč, mě manželova práce obohacuje a rozvíjí a poslední dva roky jsem procházela i já jistou proměnou. Dříve jsem tvořila hodně ve stylu realismu. Teď se více obracím do sebe, tvořím surrealismus ovlivněný symbolismem. Je to tvorba, která vychází přímo ze mě, z mého vnitřního světa. Tyto obrazy publikum hodně oslovují a jsou populární. Vždycky jsem byla hodně introvertní, proto jsem musela najít velkou dávku osobní odvahy takhle se obnažit a odhalit svoje nitro.

Všechny moje obrazy z poslední doby v sobě mají i hodně symbolických prvků. Mám k nim svůj vlastní výklad, ale baví mě i to, co v mých obrazech vidí ostatní. Často tam je něco nového, co mě předtím nenapadlo, ale poté to tam začnu vidět také a ještě víc mě to obohatí. Maluji takové příběhy a jejich interpretace mě hodně těší.

czechartplace-počátek-70x100cm-pavlina-sramkova-olej
Zdroj obrázku: archiv Pavliš

Malujete i obrazy na zakázku?
Ano, především portréty. Poslední dobou dostávám i velice zajímavé zakázky, kde mám i větší tvůrčí prostor. Přesto malovat na zakázku je pro mne velká zodpovědnost, protože nejde jen o to, aby se to líbilo mně, ale hodně mi záleží na tom, aby se to líbilo i zákazníkovi.

Součástí Pavliš výtvarného centra je galerie, kde se nachází vaše vlastní umělecká díla. Co vše z vaší tvorby je možné zakoupit?
S novější tvorbou se ještě nedokážu rozloučit. Když nějaká svá díla prodávám, tak jsou většinou starší dvou let. Těmi novějšími se ještě ráda sama obklopuji . Ale protože mě těší, že se líbí, snažím se vyhovět i dalším zájemcům a z toho důvodu jsem začala vyrábět reprodukce – fotoobrazy tištěné na plátno a teď nově na fotopapír… Myslím, že i kopie potěší a udělá radost, navíc člověk získá dílo za dostupnější cenu. I když to jsou kopie, vypadají krásně.

Jaká jste jako lektorka? Zadáte pravidla, nebo necháváte svým studentům volnou ruku?
Mám pocit, že většina mých kursistů potřebuje ujištění a vést k výsledku krok za krokem. Ale už se mi stalo, že mi jedna kursistka řekla, že si chce tvořit po svém. To já zase respektuji. Hlavně nechci, aby se cítili lidé ve stresu, že někde sedí a neví, co mají dělat. Když mi někdo řekne, že na jiném kurzu nevěděl, jak dál, a lektor přišel a celé mu to přemaloval… To nejsou hodnoty, které zastávám. Raději to danému člověku desetkrát vysvětlím, dám si s tím tu práci, ale on ví, že to dílo vytvořil úplně sám. Ke každému svému kursistovi přistupuji individuálně podle jeho osobnosti, ale nemusím se také trefit. Proto vždy uvítám, když mi každý řekne, jak k němu mám přistupovat – jestli jej provádět krok za krokem, nebo ho nechat více si tvorbu osahat vlastním způsobem.

Samozřejmě výtvarné techniky je potřeba znát, ale myslím si, že hlavní je podpora a ujištění, že to jde a že tvořit a malovat může každý.

V dnešní době se lidé málo podporují.
Ano, málo se podporují a málo se chválí. Nejen, že jsou málo chváleni, ale málo chválí sami sebe. Ty obrazy tady většinou zhodnocujeme koučovacím způsobem. Lidé si sami shrnou, co se jim povedlo, v čem cítí slabé místo, na co si příště budou dávat pozor a jaký z toho mají pocit. Já jim jejich díla moc nehodnotím. Když každý za sebe v tu chvíli vydá to nejlepší, tak by byla hrozná rána pod pás, pokud bych jim řekla něco negativního. Snažím se být učitelem, jakého bych si sama přála mít - podporujícím.

Pro koho jsou vaše kurzy určeny?
Mám dvě kategorie, děti ve věku 8 až 14let a dospělé. Z dospělých to jsou často lidé, kteří pracují v kanceláři a vytvářejí nehmatatelné hodnoty a těší je, že u mě v ateliéru vytváří něco, na co se můžou dívat a co můžou ostatní obdivovat.

Jaké jsou podle vás nejčastější chyby v přístupu k malbě a kresbě a jak s nimi pracujete?
Vnímám to tak, že každý má svůj osobitý přístup k tvorbě a každý přístup je vlastně v pořádku. Někdo je netrpělivý a chce to už mít hotové. Někdo naopak prožívá ten obraz dlouho a nespěchá na výsledek. Podle mě jsou všechny přístupy správně, když vás to těší. Spíš se z lidí snažím dostat to nejlepší. Aby tvořili tak, jak nejlíp umí, a tak, jak to nejlépe odpovídá jejich naturelu. Aby ze sebe vydali to nejlepší, čeho jsou schopni, sáhli si na svou hranici. Jak říká Dušek: „Dělej vše, jak umíš nejlépe, ale ne lépe“. Vždycky se najde někdo, kdo dělá něco lépe a někdo zase hůř, ale když děláte něco za sebe v tu chvíli nejlépe, jak to zrovna umíte, tak to nemůže být špatně. Všechna díla přece nemusí viset v galeriích, ale mohou přinést i tak hodně radosti.

Malé děti nikdy nepochybují o tom, že by neuměly kreslit, zpívat nebo tančit. V průběhu vývoje se však setkáme s někým, kdo nás zkritizuje. My se lekneme a stáhneme do sebe. Přestaneme dělat co nás dosud bavilo, už z toho nemáme tu radost. A pak jen vnitřně cítíme v sobě tu tužbu, že bychom chtěli, ale vlastně už to neděláme. Jednou sem zašla malá holčička, která přišla vyzvednout starší holčičku a ta se té starší tak roztomile zeptala: Ty chodíš do kreslení? Copak ty neumíš kreslit? V tu chvíli jsem si řekla, že má pravdu, že každý umí kreslit.

Jako mé poslání vnímám to, že kursisty ujišťuji, že kreslení a malování není záliba pro vyvolené, že malovat může každý a že dobrý pocit se dostaví rychle.

czechartplace-klavírista-70x100-pavlina-sramkova-olej
Zdroj obrázku: archiv Pavliš

Když bych si teď řekla, že se chci zlepšit v malbě, kresbě, jaké Pavliš výtvarné centrum nabízí možnosti?
Pořádám pravidelné polední, odpolední a i večerní kurzy kresby a malby. I když je to kreslení v malé skupině , jsem schopná každému ze skupinky zajistit individuální přístup. Každý si maluje svoje téma, svým tempem, svou technikou, podle své aktuální úrovně. Velká výhoda mých kurzů je, že kursisté pracují bez ohledu na skupinu. Není to moc pohodlné pro lektora, ale věřím, že je tento způsob hodně výhodný pro kursisty. Většina následuje obecný výukový plán, nebo individuálně rozvíjíme to, co už daný zájemce umí, nebo co se chce naučit. A pak ještě pořádám víkendové kurzy a ty jsou tématicky zaměřené – na kreslení portrétů, kurz vlastní tvorby, nebo speciální techniky.

Co byste doporučila všem lidem, kteří chtějí začít kreslit a malovat?
Na nic nečekejte a pusťte se do toho!

Autor: Jarmila Kacerlová
LinkedIn

Líbil se Vám rozhovor? Podpořte nás
Bankovní spojení: 1451980014/3030
Paypal